Štítky

, ,

To není překlep, ale originální název malé (jen formátem) knížečky Daniely Doubkové. ZISTISITO SAMA, s podtitulem moje učitelské dny, vydalo nakladatelství Drvoštěp

Daniela Doubková působila jako výtvarný pedagog na základní škole. Několik let učila na škole pro děti s mentálním postižením, na škole „tak trochu zvláštní“. Z tohoto prostředí jsou povídky v knize.  Pak si pedag. vzdělání rozšířila o psychoterapii a arteterapii. Také pracovala jako terapeut v chráněné kavárně a spolupracovala s azylovým domem pro rodiny s dětmi. Žije na Dobříši a představte si, že já tu zajímavou paní neznám…Kamarádka mi knížku půjčila a já jí přečetla za jeden večer. Nevěděla jsem, jestli se dřív smát nebo plakat…
Jako výtvarný doprovod byly použity práce žáků.

Vložím dvě krátké ukázky, knihu doporučuji.  Moc se mi líbila a nejen proto, že se v prostředí „tak trochu zvláštní“ a „ještě zvláštnější“ školy denně pohybuji.

Konečně pátek. Vždycky, když odejdou ze třídy poslední žáci, udělám za nimi v duchu gesto plné radosti  a nemohu se dočkat domova. V autobuse si pak nedočkavě listuji slohovými úlovky a hledám v nich hojivé náplasti na čerstvě utržené rány. V jednom sešitě se dozvídám, že Prométheus bil pověšen na skálu a tan každíden přilétl pták a vizop mu ledvini. Poštolka se pro změnu domnívá, že antický hrdina byl za krádež ohně potrestán tak, že ho nějaký pták vykastroval. A žák Pešek na mou otázku odpověděl do sešitu pouhými dvěma slovy: ZISTISITO SAMA.

Musím sebekriticky přiznat, že více než síla mé osobnosti, působí často na mé žáky obsah školní skříně. Barevné bavlnky, zlaté samolepky, třpytivé korálky, barevná peříčka, chlupaté drátky a šustivé papírky. Využívám kouzelné moci těchto materiálů a sázím na jejich sílu. Dnes jsem byla vděčna jemnému bělavému papíru a stříbrným nitkám za vznik křehkého anděla. Zlatavým fóliím zas blahořečím za žhnoucí kometu. Pepa z deváté třídy byl s výsledkem dnešní práce natolik spokojen, že chtěl opakovaně ujišťovat o úspěchu. „Na to, že jsme ze zvláštní školy, jsme dobrý, že jo, pani učitelko.“ Ujistila jsem melírovaného Pepu, že jsou fakt hodně dobří bez ohledu na zvláštnost školy, a Pepa určitě věděl, že nekecám.
Pepa je navíc zcela geniální, protože na školním výletě do Prahy obratně sebral slepému beznohému žebrákovi klobouk s almužnami. Když se pak nevidomý invalida za ním gazelími skoky rozběhl, volal Pepa: ZÁZRAK, UČINIL JSEM ZÁZRAK.

Reklamy